Sociální chování psů

Životní strategie

Existuje jen jeden cíl: dlouho žít, pokud možno dost dlouho na to, aby jedinec stihl předat polovinu svých genů příští generaci. Toto je hlavní a univerzální cíl všech živých bytostí na této planetě. Strategií k dosažení tohoto cíle je tolik, kolik je forem života. Odhalili jsme mnohé z nich, ale biologové stále objevují nové druhy. Existuje jen jedna správná životní strategie: prodlužovat život a oddalovat jeho konec, smrt.

Životních strategií je mnoho a jsou velice pestré. Zachování privilegovaných ras v boji o život se děje podle četných plánů. Jen v rodině psovitých šelem najdeme tři různé strategie: 1 – osamělé predátory (např. lišky) 2 – lovce v rodinných smečkách (např. šakali) 3 – lovce ve velkých smečkách (např. vlci)

Komunikačních vzorů přibývá od 1 do 3. Život ve společenství má svou cenu, někomu se vyplatí, jinému ne. Lišky řeší setkání s jedinci svého druhu za projevů řízených agresí nebo strachem: útokem, obranou a útěkem.

Šakalové jsou trochu jiní a těžko klasifikovatelní. Při setkáních uplatňují tytéž mechanismy, které najdeme u lišek, ale někdy jejich chování obsahuje naprosto odlišná opatření – jako například když si mladá samice ze smečky začne namlouvat cizího samce. Rodiče dávají jasně najevo svůj nesouhlas, a přesto na ně samice nezaútočí ani neuteče. Šakal projevuje kompromisní chování, kterému říkáme submise.

Pozorováním šelem psovitých, které loví ve velkých smečkách, jako je vlk nebo náš pes, zjistíme, že komunikace znamená více než agresi a strach. Zkušený pozorovatel nepochybuje o tom, že mechanismy řídící setkání vlčí smečky jsou zřetelně odlišné od mechanismů, které velí setkání dvou lišek za sporého světla zimního měsíce. Původně byl tento rozdíl popisován tak, že dávají najevo strachovou agresi, aniž by si lidé uvědomili, že žádný tvor nemůže nikdy dát najevo strach a agresi současně. Někdy se používají lidské termíny, například že dávají najevo dominanci či podřízenost, bez plného uvědomění si významu těchto termínů.

Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi.

Strach
To, co nazýváme strachem, je stresová reakce na něco, co je považováno za nebezpečné. Strach obvykle vede k útěku nebo znehybnění a někdy k sublimačnímu chování.

Strach je pravděpodobně vrozený, protože je životně důležitý pro přežití jedince. Bez strachu nepřežije žádný jedinec dostatečně dlouho na to, aby byl schopen se rozmnožit a předat své nebojácné geny potomkům.

Kdy poprvé novorozenec projeví strachem vyvolané chování, to do značné míry závisí na chování typickém pro jeho biologický druh. Je velmi důležité rozeznat rodiče mezi četnými jedinci stejného druhu, stejně jako faktory ohrožující život. Je pravděpodobné, že mládě použije veškerou svou energii, aby se udrželo při životě. Proto se brzy po narození musí vyvíjet účinné obranné systémy.

Jelikož strach vede k útěku, znehybnění, zvukovému projevu strachu nebo sublimační činnosti, je pro jedince důležité, aby byl schopen projevovat v dané situaci nejúčelnější chování. Je životně důležité reagovat na stimuly vyvolávající strach, například na nebezpečí, téměř reflexivně – jakékoliv zaváhání může jedince stát život.

Agrese
Jak ukázal Lorenz v r. 1963, problém tkví v tom, že pojem agrese je špatně chápán. Je to z toho důvodu, že naše etika říká, že být agresivní je špatné. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo agresivní je a někdo pouze projevuje agresivní chování; a zase je zde velký krok od projevování nevyprovokovaného a vyprovokovaného agresivního chování. Ne že by se to nějak lišilo z epistemologického nebo biologického hlediska. Žádné z těchto odvětví se nestará o to, co je správné a co špatné. V běžné řeči ovšem používáme slovo agresivní s negativním významem.

Sociální chování není vrozené, každý jedinec se ho musí během svého života naučit. Proto být sociální znamená stát se sociálním.

Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. To můžeme považovat za definici. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními tvory. My jsme pravděpodobně nejsložitější sociální zvířata, i když mravenci a včely žijí v úžasně komplikovaných společenstvích. Vynalezli jsme slovo, které označuje velmi zvláštní formu společenskosti: altruismus. Znamená nesobecký zájem o blaho druhých.

Pojem altruismus je zajímavý a může nám poskytnout klíč k pochopení skutečné podstaty sociálnosti a k tomu, proč je agrese k sociálnosti nutná. V hrubém slova smyslu projevování altruistického chování znamená projevování sobeckého chování ve složitější podobě – nikoli za účelem získání bezprostřední výhody, nýbrž k dlouhodobějšímu prospěchu. Takové chování je sociální. Je třeba se mu učit, ale lze se mu učit poze tehdy, pokud k němu existuje genetická dispozice.

Agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich. Agresivní chování je motivováno především existencí jedinců téhož druhu, protože ti jsou největšími konkurenty v boji o tytéž základní zdroje. Boj mezi jedinci téhož druhu můžeme pozorovat téměř u všech obratlovců. Nakolik, jak dlouho a jak divoce budou bojovat, závisí na konečném zvážení nebezpečí ve srovnání s užitkem.

Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem neublíží silnými čelistmi a zuby, přestože někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejich výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod.

Omezení agreseBoj zahrnuje jistou míru nebezpečí a může vést k vážnému zranění nebo dokonce smrti. Proto evoluce vykazuje sklony k vyvíjení mechanismů, které omezí intenzitu agresivního chování.

Ritualizace agresivního chování je geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Býci hrabou do země kopyty, ještěrky rozpínají kožní záhyb na hrdlech, koně sklánějí hlavy a pokládají uši, šimpanzi třesou větvemi a řvou, vlci a psi vrčí a zaujímají výhružný postoj.

Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energii. Každá může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal; poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému vítězi by se nemuselo podařit dalšího protivníka a mohl by se stát zranitelným vůči predátorům.

Většina druhů má jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho. Tyto rysy chování signalizují akceptování porážky a bezprostředně zadrží následující agresi. To se děje u mnoha druhů v různých formách a čím společenštější je určitý druh, tím rafinovanější jsou tyto mechanismy. Mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi patří pes a jeho prapředek vlk.

Jak už bylo řečeno výše, sociálnímu chování se jedinec musí učit. Klasickým příkladem je fena žvýkající kost, ke které se blíží malé štěně. Fena varovně zavrčí, štěně to ignoruje a pokračuje směrem ke kosti. Když je téměř na dosah kosti, matka vyskočí jako blesk, chytí štěně za čenich a přitiskne ho k zemi. Štěně zakňučí a uteče. Deset minut nato nastane stejná situace. Tentokrát matka zavrčí a štěně se okamžitě zarazí. Olizuje se, vytáčí zadní nohy do strany a hrabe do vzduchu přední packou. To nazýváme usmiřující chování, protože má za následek zastavení agresivního chování protivníka.

Rysy usmiřujícího chování jsou vzory užívané původně k jiným funkcím. Všechny tyto funkce mají společný kladný aspekt. Štěně provádí stejné pohyby, jaké používá při získávání příjemných věcí od života. Olizování je asociováno se sáním, vytáčení nohou se situací, kdy mu matka olizuje bříško, a hrabání tlapkou do vzduchu se stimulací produkce mléka. A to vše funguje! Matka bude dál žvýkat svou kost a štěně může utéci do bezpečí.

Štěně se naučilo důležité lekci: jak se chovat k silnějším agresivním jedincům svého druhu. Přestože si to vůbec neuvědomilo, absolvovalo první lekci ritualizovaného chování.

Účelem mateřského chování není učit štěňata, jak být agresivní, ale jak se agresi vyhýbat. Účelem matčina chování je připravit štěňata na budoucí život ve smečce. Pokusy svědčí o tom, že štěňata, která vyrůstají bez kontaktu s jinými štěňaty nebo dospělými psy, se nikdy nenaučí celému repertoáru sociálního chování. Fena učí potomstvo kompromisům – jak přežít, když jednáte podle svého a když tak nejednáte.

Rozpoznávání znakových stimulů je nejdůležitějším úkolem mláděte bezprostředně po narození. Udržuje ho to při životě. Kompromis je nejdůležitější lekce, již sociální mládě může získat, když se naučilo základním znakovým stimulům, které zachraňují život. Udržuje schopnost společenského života smečky. To dokázala selekce, protože podporuje jedince, kteří si vytvářejí chování, jež jim umožňuje, aby zůstali spolu.

Učení sociálnímu chování znamená učení kompromisům. Dělat kompromisy znamená někdy získat, co chcete, ale někdy to nezískat. Také to signalizuje: „Já ti teď udělám laskavost, ty mi to oplatíš příště." To značí: „Teď tě nezabiju, protože nemůžu lovit sám."

Sociální zvířata spolu tráví mnoho času a konflikty jsou nevyhnutelné. Proto je pro ně rozumné, aby měla vyvinuty mechanismy, kterými mohou čelit nepřátelskému chování. Omezování agresivního a bojácného chování s pomocí utlumení a ritualizace je bezpečné jen zčásti. Čím je zvíře sociálnější, tím větší nutností jsou účinnější mechanismy. Utlumená agrese je pořád agrese; je to hraní si s ohněm za větrného dne. Tato metoda funguje u méně sociálních nebo méně agresivních zvířat, ale vysoce sociální a agresivní zvířata vyžadují jiné mechanismy.

U sociálních zvířat se díky ontogenezi agrese a strachu vyvíjejí další dva motivační faktory – sociální agrese a sociální strach. Pokud je význam slova agrese „jdi pryč, chcípni, už mě neotravuj", pak význam sociální agrese je „jdi pryč, ale ne příliš daleko nebo na příliš dlouho". Stejně tak sociální strach říká „nebudu tě otravovat, když mi neublížíš", zatímco existenční strach nedovoluje žádný kompromis – „buď ty nebo já".

Dominance a submise Sociální agrese a sociální strach se projevují v situacích tady a teď. Motivují jedince, aby používal určité projevy za účelem dosažení stanoveného cíle. Cílem sociální agrese je mít co největší vliv nebo kontrolu, být hlavní prioritou. Proto je budeme nazývat dominance. Termín dominance již samozřejmě existuje pro vysvětlení sociální organizace některých skupin zvířat.

Dominance = výkon co největšího vlivu nebo kontroly, být co nejvýznačnější. Dominance je nadřazenost, nadvláda, vynikání.

Sociální strach má naopak za cíl řešení hrozivé situace kapitulací. Proto je budeme nazývat submise – další termín, který již existuje pro vysvětlení zvířecího chování.

Submise = vzdát se nebo kapitulovat před vůlí či autoritou druhého, dovolit si být něčemu podřízen. Submise znamená kapitulace, ústupek, vzdání se.

Cílem dominance (sociální agrese) není zničení protivníka, ale jeho ovládnutí. Dominance je obvykle spojena s postavením. Dominantní jedinci mají vysoké postavení a submisivní mají nízké postavení. Termíny postavení a hierarchie jsou proto užívány k vysvětlení sociálních interakcí ve smečce psů nebo vlků.

Vztahy dominance – submise jsou v království zvířat rozšířené a mají u mnoha biologických druhů jisté společné rysy. U psů jsou z větší části původně formovány v agresivních potyčkách. Pokud jeden vyhraje boj, nemusí při příštích příležitostech dojít k dalšímu boji, protože poražený jedinec dá pravděpodobně najevo okamžitou podřízenost. To závisí na schopnosti identifikovat jedince ve smečce. Z toho důvodu Lorenz prohlásil, že agrese je nutným předpokladem pro vytváření indivinduálních svazků.

Není správné se domnívat, že jakmile je jednou ustanoven vztah dominance – submise, neobjevují se již žádné další projevy agrese. Tak tomu není ani u kura domácího ani u šelem psovitých. Hierarchie funguje, protože podřízený jedinec často odejde a dává najevo typické smířlivé chování bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Proto dominantní zvíře prostě jen vyžene podřízené při krmení nebo z žádoucího místa.

Hierarchie v přírodě je často velmi subtilní a pro pozorovatele ji bývá obtížné odhalit. Důvodem této subtilnosti je samotná existence dominance – submise: podřízené zvíře se obvykle vyhýbá setkání, přestože ani dominantní se nesnaží vyhledávat šarvátky.

Strategie submise je moudrá. Místo aby se zvíře zbytečně vysilovalo beznadějným bojem, může být pro něj užitečnější vyčkat. Podřízená zvířata, která používají smířlivé a submisivní chování, jsou často schopna zastínit dominantní jedince a těžit z příležitostí, aby získala přístup k životně důležitým zdrojům. Tím, že projeví submisi, získají rovněž výhody členství ve skupině – především obranu proti soupeřům. To je životně důležité pro biologicky druh pronásledovaný predátory a je to užitečné pro sociální predátory, u nichž může ovládání území znamenat přežití.

Upravila: Bára Sajdoková

 přešlapuje na místě.

Vystavil František Špruček v 13:31